Narazil jsem v archivech na jednu pěknou věc, o kterou je škoda se nepodělit. Je to díl z cyklu dokumentů „ach jak jsem byl kdysi geniální a dnes už z toho umím velké kulové“.
Abych mohl úspěšně absolvovat předmět kurz finštiny pro přežití, musel jsem na konci semestru napsat esej ve finštině s předem daným minimálním počtem slov. Jak to dopadlo si můžete přečíst :) . Dnes už tomu sotva rozumím.
O prázdninách mě okradli o peněženku a mobil. Všechny doklady se mi povedlo obnovit, jen jediný ne. Zakoupenou roční šalinkartu na brněnské MHD. Přeštože se snad ze všech typů šalinkaret ty roční jako jediné evidují na DPMB, s požadavkem na vydání duplikátu nepochodíte. Žádné nevydávají a máte smůlu. Pokud vám nějaké roční kupóny do konce roku zbyly, můžete je použít, ale do té doby si musíte koupit měsíční nebo prostě nějaké jiné. Ten ztracený prostě propadá, ačkoliv mají v počítači, že zaplaceno máte. Připomíná mi to jeden film.
Ruka zebe!
Vločky z nebe!
Cože?
Koukněte na moulu
sní zase o Oulu.
Tak jsem se probíral rozepsanými články a náměty na články na blog. Zjistil jsem, že pokud něco člověk nenapíše, když nad tím přemýšlí, tak už o tom nenapíše nikdy. Svět se mění moc rychle a námět prostě už potom není aktuální. Dost jsem jich smazal a zbylo mi asi 18 konceptů, převážně názorových. O čem se tedy už na tomto blogu nedočtete?
Řekněme, že ve finských městech je život na pohled systematičtější, lepší, hodnotnější a pěknější. Jenže v nich skoro nikdo nežije. Nedostaneme v nich pořádné čepované české pivo, není v nich v létě teplo a nežijí v nich naši kamarádi, musel bych si najít nové. Spousta naučených věcí mi nebude fungovat, protože se tam mluví finsky. Spousta věcí funguje jinak, třeba pošta. Na první pohled lépe, ale prostě jinak. Spousta věcí nejde vůbec udělat. Třeba stavět hrady z písku. Technicky to třeba nějak jde, ale není to holt ono (a ano, v českých městech si zase nepostavím hrady z ledu, ale požadavek byl na ty z písku). Je dost dobře možné, že existuje pár procent Čechů, kterým takový život vyhovuje natolik, že jsou ochotni podstoupit trápení se změnou a ve Finsku začít bydlet. Nebo jim to vyhovuje tak moc, že tu změnu ani nepocítí. Prostě jim to fakt sedne.