Milý deníčku, sérii článků o ústavu jménem Fakulta informačních technologií VUT v Brně uzavírám tímto dlouhým příspěvkem. Po setkání s děkanem fakulty jsem se rozhodl, že původní článek, v němž se rozhoduji mezi FIT a FI, nikdy už nezveřejním. Rozhodl jsem se však nakonec přece jen studentům FIT VUT zanechat nějaký dárek na rozloučenou a sepsal jsem seriózní názor na fakultu podložený co nejvíce fakty, oproštěný od osobních „nesympatií“ a studentského slangu. Fakultu jsem se snažil popsat z dobré i špatné strany, prostě tak, jak jsem ji v průběhu let vnímal.
Když se blížil konec mé střední školy, měl jsem stanovené tři velké cíle. Udělat maturitu, dostat se na FIT VUT a pak jeden osobní, ten si nechám pro sebe. Všechny tři jsem zvládl. Dal jsem si přihlášku jen na FI MU a FIT VUT. Dostal jsem se na obě školy, ale vybral jsem si tu vysněnou – FIT. Dodnes si pamatuji, jak jsem si šel ve 4 ráno zaběhat na Palacký vrch, vrátil se, osprchoval se a šel k přijímačkám. Bylo moc pěkné, sluncem provoněné ráno. Dokonce na tu maturitu jsem se celý svaťák učil v parčíku vedle kláštera, v němž fakulta sídlí. Netrvalo dlouho a byl ze mne spokojený student, hrdý na fakultu a na školu. A v tričku FITboy :)
Narazil jsem v archivech na jednu pěknou věc, o kterou je škoda se nepodělit. Je to díl z cyklu dokumentů „ach jak jsem byl kdysi geniální a dnes už z toho umím velké kulové“.
Abych mohl úspěšně absolvovat předmět kurz finštiny pro přežití, musel jsem na konci semestru napsat esej ve finštině s předem daným minimálním počtem slov. Jak to dopadlo si můžete přečíst :) . Dnes už tomu sotva rozumím.
Tak jsem se probíral rozepsanými články a náměty na články na blog. Zjistil jsem, že pokud něco člověk nenapíše, když nad tím přemýšlí, tak už o tom nenapíše nikdy. Svět se mění moc rychle a námět prostě už potom není aktuální. Dost jsem jich smazal a zbylo mi asi 18 konceptů, převážně názorových. O čem se tedy už na tomto blogu nedočtete?
Asi jste si všimli, že blog tak nějak umřel a nic na něm jistou dobu nevycházelo. Bylo to proto, protože se mi nic psát nechtělo. Zdálo se mi, že bych měl psát o věcech kolem Finska, jenže právě proto, že se to jevilo jako povinnost mě to spíše demotivovalo a přestal jsem vydávat články úplně.
Taky jsem na ně ani neměl moc čas. Čím více se blížil závěr Erasmu, měl jsem spoustu jiné zábavy a také jsem se hodně věnoval přípravám na svou krkolomnou, nicméně úžasnou zpáteční cestu přes půl Evropy. Po příjezdu domů přišla spousta jiných věcí, které bylo zapotřebí dělat, pak učení na přijímačky, bakalářka, … Až teď, i když stále dělám bakalářku, mívám sem tam kousek času a hlavně začínám mít i chuť.