<!–texy–>tak musím sa priznať, že s tým tancom sa to opakovalo zhruba pred rokom… na jednom plese som tancoval so skupinkou dievčat (pritiahla ma tam sestra, ktorá ich poznala), a keď sa tak akosi všetky vytratili a ostala tam len jedna, ktorá sa mi mimochodom véééééľmi páčila, tak som ju namiesto klasického poskakovania 3 metre od seba akosi nenápadne schmatol do tanca telo-na-telo… sme spolu už 9 mesiacov a 2 týždne a 5 dní…

<!–texy–>Pravda, člověk má hodně brzd a sebezáchovných pudů a taky má mnohoživotních rozhodnutí, kdy jsou tyto pudy na místě, ale ne vždy. To jsem se tu taky naučila (a pak, že se Erasmáci neučí.. kecy), sem tam si svoje “brzdy” odbrzdit. Nemyslete si, že tu dělám nemístné nepředloženosti, teď píšu o maličkostech, jako je někomu říct něco pěknýho. Naučila mě to Kadri, mé estonské spolubydlo. Kadri je hodně bezprostřední člověk a ze začátku jsem si myslel, že Estonci musí být hodně vyjetej národ. Jen tak šla za profesorem mu říct, že má pěknou košili, aj. No divný.. Ale postupem času jsme nad tím začala přemýšlet. Ono je to vlastně strašně pěkný. proč se vlastně ráno tolikrát díváme do zrcadla (uznávám, u kluků to nebývá ve většině případů tato PP podmínka platnosti splněna, ale to jsou ty vyjímky, co toto pravidlo potvrzují)? No v podstatě proto aby nám někdo pochválil, jak jsme se krásně oblíkli!! A ono se to téměř nikdy nestane. A proč? To máme tak strašnej styl? Ne. O to nejde, lidem by se to líbilo, ale oni se BOJÍ to říct, protože “se to neříká”, “by to bylo trapný”, aj. Jsou to kecy, a těm kecům se říká předsudky, a v našem hantecu “brzdy”. Jsou směšné, nikdo se na mě nerozeřve co ho otravuju, když mu pochválím košili, jen ho to potěší. Myslíte, že kdyby Markoph tu slečnu požádal o tanec, že by se mu vysmála do očí, začala na něj křičet? Ne, maximálně by řekla “Ne”, ale potěšilo by ji to, že o ni někdo má zájem. A je celkem 97868756746735436858078967855632532 (+/- několik tisíc) dalších případů, na které tento výrok platí. Sem tam se může odhodit brzdy za hlavu a říct\udělat co chceme. Jednoduše se o strach nestarat, protože když se nad tím člověk zamyslí, nedokáže přesně říct, proč tu holku k tanci nevyzval. Nevyzval ji prostě proto, že se bá toho .. čeho vlastně? Ten neurčitý strach přemohl i tu vidinu tance tělo na tělo a možná i možnost následovné líbačky za svitu měsíce pod rozkvetlou třešní!!! Není to smutné?!?!?!? To je nejen smutné, ale až k pláči!!!!!!!!!!
Takže, dejme si socialistický závazek. Příště, až zas nebudem chtít něco udělat ze strachu, hodíme to za hlavu (ten strach) a uděláme to, co bysme udělat chtěli. Třeba já příště.. řeknu svýmu učiteli, že má pěknej zadek :D No tak to asi ne, to je případ té brzdy, co se odbržďovat nemá :D Ale až mě příště uvidíte, můžete mi třeba říct jak jsem krásná a jak jsem určitě zhubla, i když to s největší pravděpodobností nebude pravda, ale mě to potěší a o to nám jde!!! Nebo jinak, prvnímu člověku, co zítra potkáte, řekněte něco pěknýho. Třeba mamce ráno v kuchyni nebo chlápkovi, co se vám bude na ulici snažit vnutit Metro. Stačí třeba “Děkuju” a “Mějte pěkný den.” Věřte mi, budete první a stopro to potěší. A není to tak těžký.. Těžkej je akorát ten strach co si v sobě nosíme a co nás tak tlačí k zemi.

<!–texy–>Asi přehodnotím to tykání… Mám ho rád, ale čeština na to asi prostě stavěná není :-( .

Příspěvek má dodat odvahu — schválně je nevyvážený, protože člověk má vždycky nějakou brzdu a sebezáchovu. Akorát že se často stává, že těch brzd má příliš. Na nevyvážený stav je třeba nevyvážené nabádání k tomu to přetrhnout.

A konečně, kdyby bylo všechno co napíšu dokonalé a perfektní, težko by pak mohly vyniknout ty kvalitní kousky a stát se jedinečnými ;) . A taky se nepovažuji za někoho, kdo sněd všechnu moudrost světa — připouštím, že to třeba není tak jednoduché, nebo že se mýlím a časem na to přijdu. Život mám před sebou.

<!–texy–>Budu kritický a nesmlouvavý. Řekl bych, že je to zatím nejslabší díl seriálu. Jednak fakt nemusím měl(a), byl(a), (ne)blila… a celkový “mesidž” tohoto příspěvku (jak by řekli manažeři v práci) je víceméně o tom, že přesto, že se celý život držíš zpátky, protože takový jsi, tak teď vstaň, rozbij si držku (aspoň to zkus) abys věděl, že kdyby sis ji náhodou nerozbil, tak bys mohl i něco získat :-)

Každý jsme jiného temperamentu, nicméně a řekl bych, že strach z toho, že se něco nepovede má každý. Každý má taky jinak nastaven práh zodpovědnosti, práh bolesti a práh smyslu pro zadní kolečka :-) Je to víc o strachu a nebo o sebevědomí? Je to víc tím, že se bojíš a nebo o tom, že si nevěříš? Máš pocit, že ti svět leží u nohou právě proto, že ztrácíš strach a nebo proto, že si víc věříš? Myslím, že mít strach je rozumné, člověk je bdělý a opatrný. A být zdravě sebevědomý, to je podle mě to, co ti pomůže investovat v životě a získávat.

Někde zapracuje pud sebezáchovy - keď to dievča na tancovačke pokaždé osloví kamarád dřív, buď zůstaneš sám (a pak je to asi dobře, tomu se říká Darwin…) a nebo prostě musíš samičku oslnit a být u ní holt dřív ;-)

<!–texy–>Tak práve strach mi až také problémy nerobí (stále však nejaké nové objaví), ale určite máš pravdu. Strach je asi jedinou brzdou v prekonávaní seba samého - strach z toho, že to nedokážem, alebo ako to dopadne je dosť na nič. Človeka zmrazí, zastaví jeho činnosť a nechá ho pozerať sa na to, ako prišiel o možnosť. Boli časy, keď som 15 minút premýšľal o tom, či vyzvem dievča, ktoré sa mi páčilo k tancu. A potom už bolo neskoro, lebo ju vyzval niekto iný a DJ zahlásil, že to je posledná skladba - a samozrejme, že to bol slaďák. Prípadne som premýšľal, či sa prihlásiť odpovedať z jednoduchej témy v škole - sekunda zaváhania, šiel niekto iný a dostal jednotku takmer zadarmo. Život je boj a len silní niečo dokážu… to aby som sa postavil svojmu strachu z toho, že prestanem byť lenivý… :P