Problémy neexistují II
Problém je součástí našeho světa. Je třeba tu myšlenku vstřebat. Teď ti totiž nastíním ještě bláznivější věci. Já ti zcela bez váhání například sdělím, že „problém“ je jen trapným výmyslem člověka a jako takový vůbec neexistuje. I když bude tento příspěvek opět trochu okecávací a nebude nabádat k žádné akci, ve skutečnosti se zabývá jádrem věci, na němž budu chtít dále stavět.
Fakt neexistují
Problémy nejsou a ani být nemohou, protože tím označujeme něco, z čeho se život skládá, čím je plněn a na čem zcela jednoznačně stojí. Život jsou problémy a problémy jsou život. Tak to prostě je. Není třeba něco jako problém vůbec označovat, zabývat se tím. Jenže člověk má stále snahu hledat nějaké chyby ve svém okolí a hypochondricky ze sebe dělat hrozného chudáka, aby ho ostatní litovali. Je to odporné a trapné. Máš problémy? A kdo je nemá? Koho nic netrápí? Všiml sis, že problémy mají i rostliny nebo zvířata? Nejsi sám a není to nic jedinečného! Přestaň se jimi chlubit a sklesle chodit po Zemi s větou „Víš, já mám teď hrozné problémy…“. Tvé strasti to nevyřeší a jen s tím otravuješ jiné lidi, kteří mají svých problémů dost. Jistě, můžeš si popovídat s přítelem o životě a o tom, co tě trápí, jen to prosím alibisticky nenazývej problémy, neukazuj na to prstem a neběduj „Proč zrovna já!“.
Relativita
Zkus se zamyslet a uvědomit si, že tvůj problém je směšný. Jsi-li dítě a rozšlápneš-li si autíčko, dospělým to přijde vtipné oproti tomu, že oni řeší požár ve stodole. Manažerovi na burze opět přijde vtipný a trapný ten požár, když před minutou kvůli čínskému petroleji přišel v akciích o miliardy. A samozřejmě člověku, kterému právě ujel nohu vlak, přijde vtipný zase nějaký boj o miliardy. Stále ale lepší, než kdyby zemřel. Viděli jste horrory a co tam dělají s lidmi? Věz, že ani zemřít nemusí být někdy tak hrozná varianta a ti chudáci na mučidlech jiným opravdu v tomto záviděli. Srovnej někdy své „problémy“, nebo spíš, abych naznačil kam mířím, zatáčky na cestě svého života se zatáčkami druhých a pak si zkus bědovat.
Syndrom dobra a zla
Navíc, když se ti něco stane, není to jednoznačně špatné. Nikdy. Jistě, zmeškáš autobus a pak čekáš třeba pět hodin na další. Nemáš co dělat, tak se projdeš po městě a poznáš nové ulice a nové městské části. Až tady budeš příště, budeš strašně rád, že se ti to stalo, protože v časové tísni najdeš místo, o kterém jsi dříve vůbec nevěděl(a), ale při procházce jsi jej objevil(a) a nyní jej opravdu hodně potřebuješ. Byl to jeden z příkladů. Ohlédni se a zkus popřemýšlet o tom, co ti který problém kdy dal. Zkušenosti? Nové poznatky? Nové přátele, známosti? Zážitky, adrenalin a dobrodružství? Nějaký problém ti pohnul s celým životem a ty jsi se úplně změnil(a)? Všimni si, že problémy jsou opravdu jen abstraktní představa lidí – ve skutečnosti se jedná o zcela běžné a nedílné součásti života, zatáčky, díky nimž musíš na své cestě brzdit a měnit se. Někdy se sice odřeš o vozovku nebo docela škaredě spadneš a rozbiješ si hlavu, ale zpětně stejně zjistíš, že to mělo smysl, protože k tobě posléze přistoupila pěkná slečna, aby tě ošetřila a dneska s ní chodíš na romantické večeře do Italských pizzerií (čtenářky si domyslí trochu odlišný příběh ;) ).
Maple 23. 9. 2007 v 20:13
Spadneš a nabiješ si kebuli, byla-li by opatřena helmou, nebyl by náraz tolik zničující… ;-)
Ale k tomu bědování. Jsme národ bědujících. Zeptej se někoho, jak se má. Anglofonní země se zdraví „how are you?“ „i'm fine and you“ „thanks“… toto klišé je již zcela samozřejmé, nikdo ani neočekává, že by odpovědí nebylo „fine“. (Nikoho po pravdě ani moc nezajimají problémy druhých, ale to je jiná). Zkus se zeptat u nás. Buď je to tím, že nejsme na takovou otázku zvyklí a nebo je to tím, že si neustále bědujeme. Hromada lidí ti odpoví s nakyslým úsměvem „ale jde to“ a ten zbytek ti řekne „no, to víš, život…“.
Zkus ale někomu na stejnou otázku odpovědět „mám se výborně“. Zpozorní, někdy dokonce uvidíš záblesk závisti („týýý jo, tak to maš fajne“). Ať už je to cokoliv – ty prostě dáváš otevřeně najevo, že zvládáš své strasti a nebo žádné snad ani nemáš a prostě záříš. A na to u nás nejsou lidi připraveni. Nezvyklou odpovědí je uvádíš v rozpaky. Upřímně řečeno je pěkně štveš :-) Protože oni mají přeci hromadu problémů.
Jednou jsem takto svému okolí zatrvrzele odpovídal, že se mám výtečně. Takových lidí, co jsem naprdl… ;-) Až je to škoda… Ale můžu za to?
Mladá 20. 11. 2007 v 23:48
Pravda pravda. Jak jsem teď odtržena od světa, snažím se mu aspoň napsat sem tam na icq. A co se nedozvím, No v podstatě nic, jen, že se asi každej v ČR má na prd nebo aspoň tomu podobně..
Asi je to tím, že tady nemám co dělat, že jsem všechny své problémy nechala doma, nebo že jsem prostě od přírody ukecaná, ale vždycky mám co napsat. něco co se stalo, jestli pršelo, zrály mandarinky nebo jestli jsem dostala v basketu míčem do hlavy. O hydrometeorilogických podmínkách ČR, o úrodě jablek nebo o tom, jak si vede Gamrbinus v Eurolize nevím nic. Nikdo se o to nezajímá. Každý má své problémy a ty ohraničují spektrum jeho zájmů. Ve většině případů jim otravují život. Všem. Z mého pohledu to v ČR teď stojí za pěkný kulový.
Jsem se už začala i bát psát o tom jak se mám. Nikoho nezajímá, jak jsem nadšená z toho, že jsem si dnes z mandarinek začala dělat vánoční výzdobu, že jsem si tu poprvé uvařila normální jídlo a že když jsem šla v 8 večer ze školy, konečně přestalo pršet a nádherně svítil měsíc. A proč si to (ve většině případů nechám pro sebe, nebo míru svého nadšení zkrouhnu a napíšu jen tradiční „mám se dobře“? Proto, že by se na mě lidi pak naštvali, že si tak žiju. Že si jako Erasmus jen válím šunky někde daleko, flákám se, do školy nechodím a jen se jim vysmívám a machruju jak se mám jako prase v žitě. Ale to jsou lidi. To je závist.Jjá tu taky závidím, taky mám problémy, Závidím vám všem, že jste všichni společně v jednom městě, můžete spolu chodit na pivo nebo se jen tak projít. Ale vy jste tak akorát na vycházce se svými problémy a tím to hasne. To že jsou ostatní lidi tak blízko je prostě standartní stav. „No a co jako s tím mám dělat? Mám teď plno jiných věcí co dělat, až bude čas a až se mi bude chtít, tak se ozvu. Ale oni by se taky mohli ozvat.“ A tak to je, Každej čeká až se něco stane, až se problém vyřeší, až se někdo ozve, ale nikdo se neozve. To jsem se tu naučila, ozvat se první. Možná je to tím, že nemám co dělat, ale neříkejte mi, že všici pořád něco dělají. Někdy se musí vypnout. Někdy se na problémy musí přestat myslet! Jenže když někdo nemá nic jinýho než svůj svět problémů, nemá kam utéct. Takže, (už bych se mohla dopracovat k nějakému závěru.. nějak se mi to tu rozepsalo..) mějte i jiný svět než ten svět problémů. Mějte svět kamarádů, s kterýma půjdete na pivo, i když vám hoří projekt. Na projektu stejně nemůžete dělat pořád, musíte vypnout, aspoň na chvilku. A v té chvilce si můžete psát na icq se mnou B-) Klidně o vašich problémech, protože můj největší současný problém je to, že můj svět kamarádů je teď tak daleko (nekecám, i mé dvě Brazilky jsou dnes na návštěvě v Brně!!!!!!!).
Ale jak se říká, teda Paul Simon to i zpívá, „The problem is all inside your head!“ V hlavě vzniká, tam je a tam taky zaniká. Je to víc než jen věta. Stačí se nad ní zamyslet, aplikovat ji a ono to pak ten problém.. ne nevyřeší ho to, ale postaví ho to aspoň do jiného světla. Třeba to bude světlo jasnější, kdo ví.
Já se jdu pustit do „Problémy neexistují III“. Hawk.
JO a odpověď na Maple-ovu otázku, sice možná řečnickou, ale co už „Nemůžeš“.